Hlavní nabídka
Chtěl byh vzpomenout našich dvou kamarádů, kteří svůj mladý život skončili hluboko pod zemí na Ostravsku. Já jsem Josef Stráník z Trstěnice u Litomyšle. Na vojnu jsem narukoval 1.10.1950 do Malacek k normálnímu útvaru. Přišel za mnou posudek z mé rodné obce a jako ' vesnický kulak' jsem byl přeřazen na Ostravsko do dolů. 1.12.1950 jsem poprvé fáral na Dole Pokrok. Dělal jsem v 7. sloji v překládkové partě. Většinou jsem překládal hraně. V roce 1952 jsem přešel k přetahování pancéře (t.j. dopravník). Dělal se mnou Karel Horký, lesní inženýr a František Hautke, 'vesnický kulak'. Byli to prima kluci.
Na práci v dole jsme si zvykli a tak nám den po dni vesele utíkal a už jsme počítali za kolik to máme, až do toho nešťastného 15. července 1952. Sfárali jsme na odpolední směnu, stěna byla klidná. Asi v půl směny, aniž by to dalo sebemenší známku, nás to zavalilo. To bylo něco strašného, kdo něco podobného nezažil, nedovede si to vůbec představit. Když utichl rachot padajících kamenů, slyšel jsem vedle sebe takové zvláštní chroptění: to byly poslední chvilky Františkova života. Měl jsem strach promluvit, protože jsem si myslel, že tam jsem sám na živu. Po chvíli se ozval Karel, mluvil velice těžko a pomalu. Říkal, že má velký tlak na prsa, že necítí nohy. Chvilku jsme mluvili a pak začal naříkat, a to se stupňovalo v bolestivé výkřiky až naráz utich' , ale to nebyla chvilka jeho vysvobození, o kterou prosil Pána Boha, ať mu to trápení ukončí, že nikomu nic zlého neudělal. Já jsem se dostal první ven, pokud jsem tam byl , tak jsme ještě mluvili, a to vždy jen pár slov. František měl smrt rychlou, ale Karel musel mnoho vytrpět, ten zemřel až druhý den.
Nerad na to všechno vzpomínám, ale zapomenout se nedá. Já jsem odfáral 501 šichet, po vyléčení jsem byl uznán neschopen důlní práce, ale do civilu jsem se nedostal. Dostal jsem se do hlavního skladu útvaru, ovšem po prověrce z ministerstva obrany jako 'éčko' mě vyrazili a přeřadili do kotelny na Důl Pokrok a nakonec jsem se dostal do stavební skupiny. Do civilu jsem byl propuštěn po 38 měsících vojenské služby. Jsem rád, že jsem se dožil dnešní doby, i když nejsem se vším, co se dnes odehrává, spokojen, ale doufám, že to, co jsme my prožili, se nebude nikdy opakovat.
Josef Stráník, Trstěnice čp.42
Webové stránky pro obce a občany provozuje Obce na webu s.r.o.
Používáme soubory cookies. Svůj souhlas můžete změnit v nastavení souhlasu s využitím cookies.
